Alternativní školství v České republice

Termínem „alternativní školy“ označujeme pro účely tohoto Záměru všechny školy, které jsou postaveny na snaze podpořit v dětech touhu po učení, na principech respektu individuálních potřeb a možností dítěte, na užším a ze strany rodičů i pedagogů aktivnějším propojení školy a rodiny a na odstraňování bariér, které omezují přirozený biologický vývoj a rytmus dítěte a tím znesnadňují proces učení se (např. zvonění, známkování, sezení v lavicích).

V české společnosti v průběhu posledních 25 let (po roce 1989) sílí nespokojenost některých rodičů a pedagogů s tradičním přístupem většiny veřejných škol ke vzdělávání, zejména s frontálním způsobem výuky postavené na předpokládané autoritě učitele a na učení se drilem a se zanedbáváním individuálních potřeb a schopností dítěte, kdy se ve věkově homogenních třídách učí všechny děti stejnou látku ve stejný čas. Při hledání jiných možností vznikly a rozvíjejí se tzv. „alternativní“ směry a formy vzdělávání, často založené soukromými subjekty, většinově ale respektující rámcový vzdělávací program.

Rámcový vzdělávací program („RVP“) definuje ve školství v České republice nejvyšší úroveň vzdělávání spolu s projektem Národní program pro rozvoj vzdělávání (tzv. Bílá Kniha, Praha 2001). V roce 2004 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy („MŠMT“) schválilo nové principy v politice pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Toto rozhodnutí změnilo systém kurikulárních dokumentů, které jsou nyní vytvářeny na dvou úrovních a to na úrovni státní a na úrovni školské.

Národní program vzdělávání vymezuje počáteční vzdělávání jako celek a rámcové programy pak vymezují závazné „rámce“ pro jednotlivé etapy vzdělávání (předškolní, základní a střední vzdělávání, s různými variantami dle typu škol). Školní úroveň pak představuje školní vzdělávací programy („ŠVP“), podle kterých se uskutečňuje konkrétní výuka na jednotlivých školách.

Nový RVP přinesl změnu v pohledu na výstupy ze vzdělávacího procesu zavedením tzv. klíčových kompetencí s důrazem na jejich provázanost se vzdělávacím obsahem a uplatnění získaných vědomostí a dovedností v praktickém životě. RVP vycházejí z koncepce celoživotního učení, formulují očekávanou úroveň vzdělání stanovenou pro všechny absolventy jednotlivých etap vzdělávání a podporují pedagogickou autonomii škol a profesní odpovědnost učitelů za výsledky vzdělávání. Klíčové kompetence pokrývají široce rozvoj tzv. měkkých dovedností, např. účinná a otevřená komunikace, schopnost spolupracovat, tvořivé myšlení.

Tato pozitivní změna v definici cílů vzdělávací soustavy se ale jen velmi pomalu a ne úplně promítá do jednotlivých ŠVP tradičních škol. Obecně lze říct, že tyto změny jsou přímo úměrné aktivitě rodičů, kteří buď vyžadují změny v přístupu k výuce, nebo tyto změny nevyžadují, a následně v přístupu ředitelů jednotlivých škol k zavádění změn.
Na mnohých školách pak dochází ke změnám pouze dílčím, případně jen formálním, na přístupu k žákům se ale nic zásadně nemění.
Důsledkem této pomalosti a neochoty měnit tradiční veřejné školství jsou aktivity rodičů vedoucí k zakládání škol soukromých, často s menším počtem žáků a inspirované některým z tzv. alternativních směrů vzdělávání, ve kterých lze ŠVP přímo definovat v souladu s požadavky rodičů a představami pokrokových pedagogů.