Popis záměru školy Edisona

Škola povede děti a mladé lidi k vlastnímu uvědomění, od začátku školní docházky bude důraz kladen na zvědomování si vlastních vloh a silných stránek, na jejich rozvoj a velký prostor dostanou otázky prožívání štěstí, osobní vize, místa jednotlivce ve společnosti a spolupráce, žáci vycházející ze školy v jakémkoliv věku budou znát své talenty, budou samostatní, připravení na změnu, a zejména schopni tvořit si vlastní prostor – práci.

Až příliš často slyšíme rodiče malých školáků říkat, že se jejich děti po pár měsících školní docházky do školy netěší. Přitom ještě nedávno se chvěly vzrušením a očekáváním, co všechno se ve škole naučí, o kolik víc porozumí světu kolem sebe. Mají v hlavě spoustu otázek, tuší obrovské souvislosti a věří, že se jimi budou moci zabývat. Příliš často je nikdo nevyslechne, nikdo se o jejich sny a touhy nezajímá, nikdo nenaplňuje jejich zvědavost. Co mají chtít vědět, jim určuje někdo jiný. Někdo, kdo je může odměnit či potrestat za to, jak dobře se určenou věc naučí. A to, jak “dobře” se naučí, opět posuzuje někdo jiný. Bude dítě chodit do školy s očekáváním, že se dozví, co ho zajímá? Nebo tam půjde proto, že musí, ale škola pro něj osobně ztrácí smysl?

“Škola připadá dětem asi takhle: je to místo, kam tě oni nutí chodit, kde ti oni říkají, co máš dělat, a kde se oni snaží znepříjemňovat ti život, pokud to neděláš, nebo to neděláš dobře.” (John Holt: Proč děti neprospívají)

My víme, že děti jsou tvořivé, mají spoustu nápadů a pokud jsou k tomu připravené podmínky, nebojí se je vyzkoušet. Víme, že se samy naučily chodit, že ze zvuků, které je od malička obklopují, zjistily, jak které používat, a naučily se mluvit. K tomu, aby se mohly rozvíjet tímto způsobem, potřebují naši důvěru. Důvěru svých rodičů, důvěru svých učitelů – průvodců. V Edisoně mají naši důvěru. Mají důvěru, že si samy zvolí činnost, která pro ně bude mít v danou chvíli smysl nebo ve které chtějí smysl a souvislosti v tu chvíli najít.

Jako rodiče věříme, že se děti samy naučí chodit, mluvit, obléknout se. Jsme každodenními svědky jejich touhy učit se a také jejich pokroku a úspěchů. A také víme, že se děti tyto činnosti naučí v různém věku. Proč tuto důvěru ztrácíme ve chvíli, kdy jdou děti do školy? Může to být proto, že si pamatujeme svoje neúspěchy, kdy jsme nezvládli učivo, nepochopili probíranou látku, nenašli žádný smysl v tom, co po nás učitel chtěl? My jsme to nezvládli a tak to nezvládne ani naše dítě? Proto potřebuje někoho, kdo mu to vysvětlí, samo by si na to nepřišlo? Je ale možné, že jsme neuspěli proto, že jsme v danou chvíli museli dělat to, co po nás někdo jiný chtěl, ale co jsme nepotřebovali, a někdy jsme pro to ani neměli znalosti a dovednosti potřebné k porozumění zadané činnosti. Co když jsme vzdali hledání smysluplnosti věcí, a tak nám přijde normální, že děti se učí podle osnov a ne podle toho, co potřebují?